pondělí 3. září 2018

Za naivní etický nihilismus naivního scientisty

Text původně vznikl jako zápočtová úvaha + filosofická esej se záměrem být originální. Práce sice jako zajímavá a originální zhodnocena byla, leč na udělení zápočtu nestačila (mj. nesplnila zadání), za což samozřejmě nesu plnou odpovědnost jenom já. Text zvěřejňuji jako kuriozitu a doklad dlouhodobé autorské krize. Jedná se o velmi špatný a kostrbatý pokus o abduktivní argument (nebo jsem si aspoň myslel, že při psaní něco takového dělám). Čtenář, který se mým textem nechce trápit, nechť rovnou přeskočí třeba na tento článek filosofa Alexe Rosenberga, který mnohé z toho, co píšu, vysvětluje mnohem lépe.

Za naivní etický nihilismus naivního scientisty

Nihilismus v etice je pozice non-realistická, což znamená, že neuznává objektivní existenci morálních pravd, faktů, vlastností, norem a hodnot, dobra a zla. V žádné platónské říši idejí, ani jiné dimenzi mimo naše kognitivní schopnosti nenalezneme poletovat k objevení nebo nazírání návod na jediný správný způsob jednání v různých situacích. Ačkoliv naše morální intuice hovoří o opaku, zabíjet je přeci jasně vždy (objektivně) špatné, domnívám se, že jedinou korektní pozicí minimálně v oblasti metaetiky je nějaká forma non-realismu.


K takovému přesvědčení mě vedou bezprecedentní úspěchy přírodních věd, jejich explanační (vysvětlení jevů kolem nás, popis světa), prediktivní schopnosti (předpovědi událostí a jevů na základě pravidelností) a aplikovatelnost v praxi. Takový názor mnozí jistě s očima v sloup odmávnou rukou jako prostoduchý a povrchní scientismus - „totalitu vědy“, neoprávněnou a přehnanou důvěru v metody přírodních věd. Vždyť přeci existuje spousta jiných druhů poznání, spousta oblastí lidského poznání, kde věda nemá proč a jak strkat svůj mikroskop. Tací, kteří tak činí, domnívám se, na sebe uvalují celkem těžké důkazní břemeno. Jistě, scientismus je pro širokou odbornou i laickou veřejnost nálepka s pejorativními konotacemi. Kam se ale kritik scientismu při hledání jiných druhů poznání obrátí? Na teologii? Teologie není schopna vygenerovat vůbec žádný poznatek, to není snad příliš kontroverzní tvrzení.1 Současná filosofie se také netěší dobrému přijetí a ačkoliv sám mám filosofickou minulost, jsem také převážné filosofickým nihilistou.2 Ostatní disciplíny z korpusu lidského vědění na tom nejsou o moc lépe, jelikož se humanitní disciplíny také nezdají býti moc úspěšné v posouvání naší schopnosti popisovat skutečnost.3 Jedině ve spojení s přírodní vědou považuji kromě teologie nepřírodovědní disciplíny schopné odhalovat tajemství existence naší a světa kolem nás. Ačkoliv například takovou matematiku (a logiku) lze vykonávat z pohodlí svého vyhřátého křesla, což představuje mému scientistickému pohledu na svět výzvu. Ontologický status čísel a matematických pravd je totiž pro empiricky založený a veskrze materialistický či fyzikalistický scientismus nejasný. Existují čísla? Osobně mám podezření, že podobně jako barvy jsou čísla někde na úrovni užitečných fikcí, což koneckonců fyzikalistický pohled na svět vyžaduje, i když nevylučuje jiné řešení, jelikož ve vědě žádná absolutna neplatí, všechny její výroky jsou pravděpodobnostní.

Když se tedy zeptáme jaká je povaha skutečnosti, zjistíme, že nejlepší odpověď nám vědecky smýšlejícím poskytuje fyzika. Vesmír se skládá z hmoty a energie, z elementárních částic (fermionů a bosonů). Realita se tak řídí naprosto slepými přírodními zákony, kde pro transcendentní a imateriální objekty či entity prostě není místo. Co není složeno z částic, v očích takto fyzikalistického chápání skutečnosti prostě a jednoduše neexistuje.

Totéž samozřejmě platí pro etiku. Ve striktně fyzikálním světě nenajdeme objektivní morální normy. To má samozřejmě poměrně závažné implikace. Scientista nemůže nijak fundovat morálku. Neznamená to pak, že je vše dovoleno? Nikoliv. I scientistovi lze svěřit rodinné stříbro nebo potomka na hlídání. Je sice pravda, že jako etický nihilista pro mě přísně vzato není morální (objektivní) rozdíl mezi dobrým a špatným, z takové deskripce ale podle mého názoru neplyne normativní závazek konat tak či onak. Ostatně je potom jakýkoliv čin morálně a hodnotově neutrální. Jak potom ale vysvětlit velmi silné emoce doprovázející naše morální životy? Myslím, že zde přichází na pomoc pan Darwin. Mějme dvě premisy. Za prvé, lidé napříč kulturami sdílí a považují některé morální principy za závazné. Za druhé, tyto morální principy mají velké důsledky pro přežití člověka jako druhu. Z čehož plyne, že druh homo sapiens sapiens ve své evoluční historii nabyl vlastností, které z něj až na defektivní jedince činí vcelku hodné a milé živočichy. Důvod je nasnadě. Když byli naši evoluční předci vyhnáni z pralesa do africké savany, aby se vyhnuli vyhynutí, bylo potřeba spolu kooperovat a vyvíjet značné mentální úsilí k přežití mezi predátory. A jak už je zjevné, měli jsme to štěstí, že nás matka příroda opatřila kapacitou odhalovat pravidelnosti v přírodě a kooperovat.

Neznamená ale takové zakódování jakési základní morálky do našich genů existenci objektivních morálních hodnot? Chyba lávky. Pokud se naše prostředí změní natolik, že nás pod tlakem přírodního výběru donutí okolí se přizpůsobit, může se klidně stát, že už tak milí živočichové nebudeme. Zde má oproti naturalistickým realistům v otázce etiky nihilista výhodu v tom, že se ve shodě Humem vyhne „naturalistickému omylu“ v podobě vynucování norem na základě popisu skutečnosti, toho, jak se živočichové chovají a jednají. Lze se tak vyhnout spencerismu (sociálnímu darwinismu), ze kterého oponent může naturalistu obvinit. Nihilista sice z přírodní skutečnosti čerpá, ale není pro něj morálně závazná.4

Pokud tedy jako druh sdílíme jistou množinu morálních pravidel, jak nám může nihilismus pomoci vyřešit normy, na kterých se neshodneme? Zde může kritik nihilistovi namítnout podobně jako relativistovi, že už z definice jsou pak větší morální neshody neřešitelné. Je ve světě bez objektivních hodnot správné nebo špatné nějakým způsobem řešit třeba globální oteplování? Je správné legalizovat stejnopohlavní sňatky? Řešení podle mého názoru může přinést v otázce normativity opět věda. I když podle Davida Humea nelze z toho „co je“ vyvozovat „co by mělo být“, můžeme k etickým problémům přistupovat pragmaticky. Podobně jako utilitaristé bych zde byl konsekvencialistou, spoléhal bych na lidskou veskrze kooperativní a altruistickou povahu, určitě bych se i nezapomněl informovat ve vědě. Zjistím potom, že například homosexualita je naprosto přirozená, je vrozená, neškodí jedincům, ani lidské společnosti jako celku. Z těchto důvodů lze proto stejnopohlavní sňatky legalizovat, protože jejich odpůrce nemá v rukách žádné pádné protiargumenty, ledaže by vyrukoval s nějakou studií dokazující negativní účinky svazků gayů a leseb. Podobně lze podle mého názoru například vyřešit i problém migrace. Racionalistický přístup k etickým problémům, který je scientistovi vlastní, velí dle možností ostatním ve shodě s naší dobrou evolučně podmíněnou povahou pomoci.

S etikou je také pevně spjat problém svobodné vůle a odpovědnosti. Existuje podle nihilisty svobodná vůle? Samozřejmě že neexistuje. Ať už máme na mysli svobodnou vůli libertariánskou nebo svobodnou vůli kompatibilistů, svobodná vůle nemá ve světě scientisty šanci. Naše rozhodnutí jsou vždy zapříčiněná, nikdy nemáme možnost zvolit jinak, než jak jsme zrovna jednali. I když někdo namítne, že přeci mohou v lidském mozku probíhat kvantové indeterministické jevy, pořád ani taková skutečnost ke svobodné volbě nepomůže. Jednání způsobené řetězem příčin nebo vyvolané náhodně bez příčiny stále není pod kontrolou jedince. Naše mysl či vědomí rovná se náš mozek, žádné zázračné „já“ umožňující porušit deterministické či indtereministické přírodní zákony mimo mozek neoperuje. Implikuje neexistence svobodné vůle absenci zodpovědnosti za naše činy? Ve smyslu nějaká absolutní hluboké odpovědnosti samozřejmě ano. Při scientistickém pohledu na svět se ale opět podle mého názoru nemusíme obávat rozkladu společnosti a anarchie, i kdyby se tento postoj rozšířil. Jak jsme si již přeci řekli, člověk je aspoň v nějakém základu docela milá altruistická reciproční bytost. Destruktivní chování vůči ostatním se týká převážně psychopatických a sociopatických jedinců (mající opět genetickou smůlu namísto nějaké odpovědnosti za svůj poškozený mozek), před kterými se nihilista může chránit ve shodě se svojí morální intuicí uvězněním a snahou poškozené mozky opravit a rehabilitovat, a pokud je to možné, lze rehabilitované jednice zařadit poté zpět do společnosti.

Je při neexistenci objektivních morálních zásad ale možný morální pokrok, který se zdá, v lidské společnosti do určité míry pozorujeme? Souhlasím, že k morálnímu pokroku skutečně dochází. Zde si opět nemyslím, že bychom se museli trápit non-realismem. Minimálně lokální (časově ohraničený – dokud nás evoluční tlaky nedonutí k zásadním změnám morálních intuic) morální pokrok je možné hodnotit podobně jako pokrok v medicíně. Medicína nepotřebuje přesně fungující definici zdraví, řeší problémy, ke kterým hledá nejlepší řešení na základě dostupných znalostí. Etika pak analogicky řeší „inženýrské problémy“, jak dosáhnout co největší míry kooperace a snížení utrpení ve světě.

Jak ale můžu tohle všechno vědět? Nepodléhám jen nějakému „guru efektu“ jako bývalý student olomouckého filosofa Filipa Tvrdého a nadšený čtenář amerického filosofa Alexe Rosenberga,5 kdy jen hltám sofistikovaná, leč jasně a hezky formulovaná, ale přesto pro laika náročná slova na strávení? Vyloučené to není. Jako samozvaný „zkrachovalý filosof“6 a ateistický slacktivista7 možná jen živým svůj konfirmační bias8, ale domnívám se, že pakliže člověk myslí vědecky, jeho etika bude mít minimálně darwinistické kořeny a určitě nebude supernaturalistická. Mám pochybnosti k možnosti vytvořit univerzální návod na šťastný život jedinců i současné globální společnosti, možná je správný přístup etický partikularismus, kdy je třeba etické problémy posuzovat jednotlivě, ne vždy podle stejných kritérií. Ale i přes značnou neshodu v současné etice nevidím jinou možnost než myslet jako vědec. Můj oponent může a la Kant namítat, že nikdy nebudeme mít Newtona pro lidskou mysl a etiku. To je ale zbytečně radikální skepse. Jak vědecký výzkum dopadne a filosofická reflexe výsledky zkoumání zhodnotí, nechávám otevřené. Jak již bylo řečeno, věda absolutna nezná, s nevyřešenými a otevřenými otázkami problém nemá, skutečné či domnělé konkurence se nebojí. Nálepky jako scientista či nihilista proto můžeme nosit s hrdostí i pokorou. Jednat dobře jako druh aktuálně budeme, protože stejně nemáme na vybranou, všeobecné povědomí o správnosti non-realistické etické pozice to nijak změnit nemůže. A pokud se mýlíme, nic nám jako scientistům nebrání svá přesvědčení revidovat.


1. Žádný poznatek teologie mi není znám.
2. Jsem skeptický ke schopnostem současné filosofie generovat poznání, ačkoliv jsem v tomto případě méně dismisivní než u teologie.
3. Opět se, na rozdíl od teologie, nesnažím tvrdit, že jsou humanitní vědy zbytečné a neměly by být vyučovány na veřejných vysokých školách.
4. I když podle mých zkušeností dnešní filosofové většinově souhlasí s tím, že z is nelze vyvodit ought to, není to podle mého až tak přesvědčivý argument. Můžeme se inspirovat medicínou, která z popisu skutečnosti jasně postupuje k tomu, jak bychom měli při zdravotních problémech jednat. Analogicky může být etika hledáním nejlepšího řešení etických problému dle aktuálního stavu poznání.
5. Netvrdím, že reprezentuji postoje těchto dvou scientisticky smýšlejících filosofů. Ve skutečnosti se jimi spíš inspiruji. Pravděpodobně by se mnou oba myslitelé v mnoha otázkách nesouhlasili. Kromě menších znalostí i proto své postoje označuji za naivní – nezralé.
6. Ve filosofii nemám formální vzdělání, v minulosti jsem se o něho ale pokoušel.
7. Složenina z anglického slacker jako flákač a activist jako aktivista. Ateistický kvůli své angažovanosti v českém ateistickém spolku. Podobně jako zkrachovalý filosof tuto sebenálepku míním sebeironicky jako lehký odznak hrdosti místo nálepek s pejorativními konotacemi. Nepovažuji se v těchto oblastech za nijak zvlášť úspěšného.↩
8. Místo častého českého překladu zkreslení dávám přednost anglicismu bias.

Žádné komentáře:

Okomentovat